Zvuková instalace Michala Kindernaye Osnova – Útek vycházela ze struktury plátna. Multikanálová sestava reproduktorů umístěná na sloupech vytvářela hypotetickou osnovu tkaniny, zvuky linoucí se z nich pak byly vláknem, jež tká akustickou asociativní krajinu vzpomínek tohoto místa.
Celý prostor galerie pod širým nebem přirozeným způsobem spojuje a vyplňuje prostorově zvuková instalace sound artového umělce Michala Kindernaye, který při své práci využívá nástroje umění, technologie a vědy. Tato site specific instalace inspirovaná strukturou plátna byla vytvořena speciálně pro zdejší objekt bývalé textilní továrny. Když jí člověk prochází, má najednou intenzivní pocit, jakose přenesl do doby, kdy textilní továrna ještě fungovala a vládl zde čilý ruch, který se ale postupně vytrácí až zmizí úplně…
Čím jsi byl při tvorbě své instalace Osnova – Útek inspirován?
Na začátku jsem neměl úplně jasný záměr, chtěl jsem se nechat inspirovat prostorem a faktem, že se jedná o objekt bývalé textilní továrny. Vždycky mě zajímal odkaz textilních fabrik. Tady v pohraničí bývala jejich velká síť, která zanikla. A s tím je spojena i spousta námětů k zamyšlení, například co s opuštěnými industriálními areály, jak je využít a zachránit.
Tomuto tématu se ostatně věnuji delší dobu. Došel jsem k názoru, že bylo dobré sem nějakým způsobem zvuk textilní továrny vrátit, přeneseně, abstraktně. Zaujaly mě sloupy, které zde zůstaly, vypadají jako torzo římského chrámu. Úplně se nabízelo, abych mezi ně napnul osnovu, vlastně postupoval stejně jako při výrobě textilu. Aniž bychom se s Eliškou (pozn. Eliška Perglerová se v rámci festivalu V centru/ Im Zentrum prezentovala instalací rekonstruovaného tkalcovského stavu pod názvem „Útek do Brda“) domluvili, začala vedle mě také napínat. Vypadali jsem jako dva pavouci napínající síť.
Můžeš nám svou zvukovou instalaci blíže popsat?
Vytvořil jsem soustavu reproduktorů, skutečně podle nějakého druhu osnovy, způsobem, jak se tká. Jedná se o soustavu zvukových zdrojů, které reprodukují zvuk textilních strojů. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal do funkční textilní továrny Nové Mosilany v Brně. Pan ředitel mi umožnil, abych v provozu strávil téměř celý den a nahrával tam zvuky různých oddělení a stavů. Opravdu fascinující zážitek.
Když jsme procházeli sloupovím, dostávali jsme se od nových strojů ke starším, zvuk se dynamicky měnil. Každému stroji, reproduktoru jsem přiřadil jeden tón. Stroje postupně utichly a na konci kompozice pak byla skladba, akord varhanních tónů. Je to taková vzpomínka, oratorium za textilní průmysl, jehož činnost také ustává, a zůstává pouze tón varhanní kompozice. Skladba pro textilní průmysl, který končí.
Otázkou je, co se s instalací stane za měsíc, dva. Je venku. Bude pršet, foukat vítr. Reproduktory přestanou třeba postupně fungovat, zvuky utichnou a skončí jako tahle textilka. Bylo to úplně symbolické.
Byla realizace projektu náročná?
Technicky byl celý projekt dost náročný. Lezl jsem tady skutečně jako pavouk a natahoval kabely mezi sloupy. Je to analogová instalace, nikoliv bezdrátová, použil jsem tři sta metrů kabelů. Z výšky bychom skutečně viděli osnovu.
Musel jsem také improvizovat, protože nám nepřišly některé z objednaných reproduktorů. Nakonec jsem je vydoloval v kontejneru na jesenickém sběrném dvoře, vymontoval ze starých televizí a rádií. Stejně jako Eliška jsem spoustu materiálu našel na místě. Nakonec jsem tedy i recykloval, byla to taková vtipná a vlastně i důležitá okolnost.
Jak podle tebe tvoje instalace ve zdejším industriálním prostoru fungovala?
Moje zdejší instalace byla docela hlasitá, textilní továrna vydává velký rámus. V prostoru fungovala moc dobře. Nejenom, že se měnil zvuk, když člověk instalací procházel, ale zvuk byl jiný i během dne. Ráno začnou zpívat ptáci, potom se zvýší hluk města, dopravy, večer se zase ztiší, utichnou i denní ptáci, začnou být slyšet večerní ptáci a hmyz. Každá část dne má své „nástroje“. Celý den je vlastně provázen zvukovou skladbou, která se mění i během ročních období, jinak se zvuk odráží, když je třeba vlhko nebo sníh.
Proč se zabýváš zvukem? Co tě na mě fascinuje?
Podle mě je důležité poslouchat a být citlivý ke zvuku. Když se člověk učí poslouchat, pak vlastně zvuk vidí. V historii, v pravěku třeba byl zvuk daleko důležitější než zrak, varoval před nebezpečím. Člověk dřív slyší než vidí. Dnes jsme hodně orientováni na vizuální kulturu, ale nebylo tomu tak vždycky. Zvuk se také nedá vypnout, můžeme zavřít oči, ale nemůžeme vypnout uši. Zvukový vjem je úplně jiný než vizuální. Pro mě je pak zajímavé s tím pracovat v uměleckém kontextu.
Sound art je nový obor, kterému se nevěnuje moc lidí. Až teď se začíná dostávat do povědomí. I zvuk může být ale vystavený v galerii. Baví mě i hledat témata přímo v prostoru. Není to něco, co člověk jenom přiveze. A takto jsme své instalace na festivalu V centru/ Im Zentrum pojali vlastně všichni. Nebyli jsme zde za klasické umělce, kteří dodají hotový produkt a vystaví jej.
Autorka: Kateřina Soldánová