HISTORICKÉ POZADÍ

Hranice, o něž se kdysi sváděly boje a které sloužily k rozdělení Evropy, se postupně v době optimismu, kterou s sebou přinesla Evropská Unie, proměnily v zelenou krajinu, prostupnou na obě strany. Politicky i na mapě si hranice ponechávají svou platnost a existují nadále. Hranice ale přetrvávají i v lidské paměti a v paměti jednotlivých zemí. Kulturní a hospodářské dějiny a vývoj zemí, které jsou těmito hranicemi obemknuty, v sobě nesou život a pokračují dále. Rozvoji pohraničí přitom náleží obzvláštní význam. Projevuje se zde totiž umění soužití, je nutné překonávat okrajovou polohu a dochází zde k interakcím, které v sobě nesou oboustranné porozumění.

Region, na který se zaměřil projekt V centru (Im Zentrum), leží právě na jedné z takových hranic ve východní části střední Evropy. Název V centru odráží geografickou polohu oblasti, která od nepaměti patřila jazykově národům slovanským (Polákům a Čechům) a německým (Slezanům). Až do roku 1918 rozdělovala tato hranice Slezsko, které na jedné straně spadalo pod vládu Pruska, a na druhé straně bylo ovládáno Rakouskem. Po roce 1918 se rakouská část Slezska stala součástí nově vzniklé Československé republiky a začalo se na ni vztahovat označení Sudety, používané od roku 1918 pro německy hovořící oblasti Československa. Pruské Slezsko (západní část Horního Slezska) naopak patřilo Německu, tj. Svobodnému státu Prusko, který existoval v rámci Výmarské republiky. Po nástupu nacistické vlády v Německu v roce 1933 a po „Mnichovské dohodě“ v roce 1938 následovalo násilné připojení Sudet k Německé Říši a vpád německých vojsk do Československa. Napadení Polska nacistickým Německem znamenalo vypuknutí druhé světové války.

Po zhroucení Německé říše roku 1945 probíhalo v nově založeném Československu až do konce roku 1946 vyvlastňování a vyhánění německého obyvatelstva. „Pohraničí“ zažilo vyhnání německého obyvatelstva na obou stranách této kdysi slezsko-slezské hranice. Ta se nyní stala přísně střeženou česko-polskou hranicí.

Po pádu Berlínské zdi a železné opony a následném vstupu České republiky a Polska do Evropské Unie se hranice znovu otevřela. Regiony na obou stranách hranice, české i polské, mají za sebou svůj vlastní velmi specifický vývoj. Vzájemné povědomí, ať už jde o polskou či českou stranu, není zrovna největší. V Německu, stejně jako v České republice, upadla tato část země, bývalé Sudety, spíše v zapomnění.

KONCEPT

Snad je to způsobeno i přitažlivostí odlehlé příhraniční krajiny a její bohatou historií, že festival V centru vzbuzuje od svého úvodního ročníku v září 2016 pozornost a dostává se mu kladného a otevřeného přijetí jak místním, tak vzdálenějším publikem. Jesenicko/Altvatergebiet, kterému kdysi ve středoevropských dějinách přináležela centrální úloha, je dnes – především pro mladší generaci – většinou jen zcela neznámým místem na mapě. Od té doby, co proběhlo vyvlastnění a vyhnání sudetských Němců a téměř kompletní výměna obyvatelstva v rámci nového osídlení lidmi různého původu, se v tomto regionu začala vytrácet velká část kulturní identity a také vědomí historicky utvářené identity. Na tomto pozadí představuje zaměření festivalové řady na umělce, spisovatele a hudebníky různého původu výzvu a také šanci na setkání směřující do budoucnosti a na místní projekty s dlouhodobou perspektivou, které umožní konfrontaci s danými tématy i spolupráci místních aktérů. Již dnes se ukazuje, jakým způsobem je možné v srdci Evropy stavět mosty prostřednictvím umění a kultury a také jak překonávat strach ze vzájemnosti a předsudky na všech stranách.

 

Program festivalu V centru byl v prvních dvou letech zaměřen na hledání zasutých dějin Jesenicka. V následujících letech bychom chtěli obsahový rámec festivalu rozšířit a začlenit také komplex témat, jejichž aktuálními sociálními a ekologickými ohnisky se začínáme zabývat stále více, a to bez ohledu na jakékoli hranice: jaké je dnes, 29 let po pádu Berlínské zdi a sametové revoluci, naše chápání identity uvnitř Evropy, a to v těsné souvislosti se změnou klimatu, migrací a rozčarováním z demokracie? A jakou zprostředkující roli přitom může sehrát umění a kultura?