Tisková zpráva květen 2017

Tisková zpráva září 2016


Rozhlasový rozhovor o festivalu se Zdeňkou Morávkovou pro Český rozhlas Olomouc


Komentář spisovatelky Kateřiny Tučkové:

Celá verze:

KDE UMĚNÍ LÉČÍ
Zpátky ze Sudet, kam jsme se sjeli z nejrůznějších koutů Moravy, Čech i Německa, abychom se do místní překrásné, od světa odříznuté krajiny pokusili vrátit to, co odtud kdysi zmizelo, případně najít něco nového, co by ten zvláštní, poznamenaný kraj definovalo.
Na první pohled obtížná věc – nacházet něco tam, kde nic není. Ale už na druhý pohled je toho víc než dost: zdánlivě prázdná krajina je plná příběhů, které měly být zapomenuty.

Třeba příběh matky čtyř dětí z malé osady v pohraničních lesích, z Gränzdorf-Hraniček, která celý život vstávala před východem slunce a spát šla až za svitu měsíce, aby na samotě uprostřed lesů zaopatřila hospodářství a rodinu. Ta žena si v životě dovolila jediný požitek – sjezd na lyžích z kopce nad osadou, ale to až v noci, kdy už ji nikdo nepotřeboval. To pak ale nad Rychlebskými vrchy zářil úplněk a jeho stříbrné paprsky se od sněhu odrážely jako by byl den.
Během války pak z osady odešla většina mužů, po ní byli zbylí sousedé odsunuti, a její dům na konci 50. let srovnala se zemí armáda.
Ten krátký moment štěstí jedné obyčejné udřené ženy neznamená v běhu dějin vlastně nic. Pro krajinu, ze které však po válce zmizely všechny příběhy, je to něco jako zlaté zrnko. Pro někoho neviditelné, bezcenné, pro jiného, jako je třeba básník Frank Sauer, je to přímo poklad. Spolu s vidnavskými dětmi všem místními i nám, hostujícím autorům, ukázal, jak důležité mohou být takové střípky historie pro přítomnost, pro současnou obecní komunitu.
Brečela jsem, to prostě nešlo zažít bez pohnutí emocí. Brečeli i ostatní, kteří stejně jako já ještě před několika dny nevěděli, že nějaké Hraničky kdy existovaly. A brečeli i místní, kteří se dívali na svoje děti, které teď budou vyrůstat v úplně jiném, mnohem bohatším kontextu. Na vlastní kůži jsme zažili, jak umění léčí.

Ohromně se těším, s čím se na workshopu V centru / Im Zentrum příští rok, až v nás uzrají nápady a dojde na jejich realizaci, sejdeme. I když se trochu bojím, abych to umčo, pokud bude jen zpola tak silné, jako bylo to od Franka, unesla.

A ještě na závěr: moc si cením práce těch, kteří mají odvahu léčit minulá traumata sudetské krajiny. Serafine Lindemann do ní přijela i se svou devadesátiletou maminkou, která odtud byla jako mladá dívka odsunuta, protože si obě myslí, že pracovat na zbourání předsudků a na společné, smířené budoucnosti, má cenu nejen pro ně, ale pro celé příští generace. A obdivuji taky zápal Zdeňka Morávková, která to všechno dokázala uvést v život, stejně jako odvahu a osvícenost starostů, kteří v takových uměleckých projektech vidí smysl a šanci pro své obce.

Bylo to báječné, do roka čau!