Útek do Brda – performativní instalace Elišky Perglerové je imaginativní rekonstrukcí tkalcovského stavu. Je vzpomínkou na místo, abstraktní fosílií stroje z 19. století. Je příběhem zrezavělého, rozpadajícího se a zaseklého stroje, který však osudu navzdory přežívá a dále produkuje textil. Jeho kvalitu však nemůže ovlivnit…
Můžeš nám svou instalaci Útek do Brda představit? A co vlastně znamená její název?
Není to Útěk do Brda, jak si hodně lidí myslí, ale Útek do Brda. Snažila jsem se zrekonstruovat starý tkací stroj. Hodně jsem studovala jeho různé části a jejich názvy, které mohou mít rozličné významy. Brdo je nízký táhlý kopec, ale také část tkacího stroje, rameno provádějící pohyb nitěnek. Útek jsem použila i schválně s tím, že to možná právě někdo splete a zamění za útěk. I textilní průmysl vlastně někam utekl, třeba do Asie. Oproti minulosti funguje už jenom zlomek textilních fabrik, které tady měly velkou tradici.
Byl tvůj tkací stroj vytvořený speciálně pro tento festival?
Můj tkací stroj je vyrobený z úlomků kovu, které jsem našla tady, přímo na tomto místě. Přijeli jsme zhruba týden před festivalem a nasbírali všechno, co bylo kovové a vytvořili abstrahovaný stroj. Samozřejmě všemu úplně dokonale nerozumím, ale nastudovala jsem si názvosloví a technické popisy a podle toho, jak jsem to dokázala pochopit, jsem zrekonstruovala zrezivělý stroj. Připadá mi i tak trochu zoomorfní. Vypadá jako pavouk, jemuž někam utíká pavučina. Tento moment také symbolizuje výrobu, která rovněž utekla daleko za hranice.
Co pro tebe bylo inspirací?
Hlavní inspirací pro mě byl tento prostor a můj zájem o proces, jak se věci vyrábí – kde, proč, pro koho – což mi často připadá nesmyslné. I když to možná na první pohled není úplně vidět, má celý projekt i jiný přesah. Určitým způsobem akcentuje otázky spojené například s udržitelným rozvojem, levnou pracovní silou, sociálními otázkami, závislostí na dovozu.
Proč pro tebe bylo důležité zrekonstruovat zrezivělý, rozpadající se stroj?
Rekonstrukce starého stroje se zde úplně nabízela. Objevila jsem věci, ve kterých je kus historie, té socialistické z dob Moravolenu i té ještě dávnější, kdy zde působila firma Regenhart und Raymann. Lidé vypráví, že zde pracovalo až osm set zaměstnanců. Dýchá tady z toho určitá nostalgie.
Inspiroval tě tento projekt i do budoucna?
Dá se říct, že určitým způsobem ano, i když konkrétně zatím nevím. Spíše dělám abstraktnější spontánní věci, které nemám dopředu úplně rozmyšlené. Tím se trochu vymezuju proti tzv. projektovému myšlení, které je teď hodně populární, kdy člověk musí předem uvést, co bude přesně dělat, jaký jeho projekt bude mít dopad atd.
autorka: Kateřina Soldánová