News

V centru / Im Zentrum
V centru / Im Zentrum01/23/2020 @ 19:46
Tohle je váš dům! Už jen do konce ledna můžete posílat vaše návrhy na to, co byste v bývalé knihovně opravdu chtěli. Pište na info@imzentrum.eu #budVcentru
V centru / Im Zentrum
V centru / Im Zentrum
V centru / Im Zentrum01/22/2020 @ 10:15
Jsi dítě, rodič, student, pracující nebo babička??? Ať jsi kdokoliv (!), můžeš poslat tvůj návrh na “Náš dům”.

Co si přeješ mít, dělat, provozovat v bývalé knihovně? Posledních 10 dní do konce přihlášek návrhů na mail: info@imzentrum.eu
V centru / Im Zentrum
V centru / Im Zentrum01/16/2020 @ 15:09
Zbývá 15 dní do konce! Přihlaste své návrhy pro Náš dům! Co byste si v tomto domě přáli? Poslat své návrhy mohou žáci, studenti, senioři, spolky i jednotlivci! Kdokoliv, kdo má dobrý nápad 🙂
Mail: info@imzentrum.eu
V centru / Im Zentrum
V centru / Im Zentrum01/09/2020 @ 11:29
LIDÉ MOHOU ROZHODNOUT O OSUDU BÝVALÉ KNIHOVNY
Jaké bude další využití původní městské knihovny v Lipovské ulici? Na tuto otázku má dát odpověď participativní projekt na rozhraní umění a politiky „Náš dům“, jenž vznikl spoluprací německé umělkyně Lucie Dellefant s MKZ Jeseník a festivalem V centru/Im Zentrum.

„Nosnou myšlenkou je nabídnout tento objekt lidem a zároveň je zapojit do procesu rozhodování o budoucnosti této budovy. Zda v ní vznikne klub pro děti nebo seniory, otevřené ateliéry či dílny nebo zcela jiného, co v Jeseníku doposud chybí, bude záležet na nápadech občanů a následném hlasování,“ uvedla ředitelka Městských kulturních zařízení Jeseník Petra Fusová. Návrhy přitom mohou být realizovány v celém patře knihovny i objektu nebo jen v jednotlivých místnostech. Město Jeseník poskytne tyto prostory od května 2020 zdarma po dobu minimálně jednoho roku s možností prodloužení, hradí se pouze poplatky za energie. Podmínkou je také spolupráce na letošním festivalu formou Dne otevřených dveří pro nejširší veřejnost.

Nápady na využití daného objektu mohou lidé zasílat do konce ledna, a to v rozsahu maximálně A4 s uvedením jména, věku, povolání a kontaktu. Návrhy je možné vhodit do sběrného boxu u radnice nebo zaslat elektronicky na adresu: info@imzentrum.eu.

Prohlídka budovy pro veřejnost a zájemce proběhne ve čtvrtek 16. ledna v 15. 00 a v úterý 21. ledna v 10.00 hodin.
V centru / Im Zentrum
V centru / Im Zentrum12/21/2019 @ 8:58
Jeseník a festival V centru/Im zentrum 2019.
V centru / Im Zentrum
ImZentrum/Vcentru 2019
ImZentrum/Vcentru 2019 Im Zentrum ist eine deutsch-tschechische Initiative aus Kunst und Kultur. V centru je česko-německá umělecká a kulturní iniciativa. ww…
youtube.com
V centru / Im Zentrum
V centru / Im Zentrum12/18/2019 @ 12:00
Přinášíme překlad celostránkového článku ze Suddeutsche Zeitung jako ozvěnu po letošním V centru/Im Zentrum.

A připomínáme, že až do koce ledna můžete posílat své návrhy, co si přejete zrealizovat v “Našem domě” /bývalé knihovně/! Na mail: info@imzentrum.eu
…………………

DŮM PRO COKOLIV
Proč tolik umělců vyrazilo z Mnichova na česko-německý kulturní festival až do vzdáleného Jeseníku

Antje Weber
Ti to tady ale udělali barevný! To zase zmizí, nebo to má být umění? Bývalá městská knihovna v Jeseníku se změnila k nepoznání: žluté, červené, zelené pásy klasicistní vilu zcela zakrývají. Mnichovští architekti Thomas Gerstmeir a Merian Teutsch jednoduše rozstříhali staré koberce v knihovně na pruhy a pověsili je ven. Mají to být „těhotenské šaty“, jak říká Gerstmeir, vždyť se tu podle jeho slov jedná o „dům v jiném stavu“.
Že se jejich stará knihovna zásadně proměňuje, to obyvatelé českého městečka Jeseník, které kdysi neslo německý název Freiwaldau, v uplynulých dnech nemohli přehlédnout. Proměnu domu na hlavní třídě sledovali všichni, jedni zvědavě, jiní s nedůvěrou: nově oděný dům se stal na tři dny hlavním centrem jednoho velmi specifického kulturního festivalu. A dům byl přitom pouze nejzřetelnějším symbolem toho, že pomocí umění, literatury a hudje možné dát věci do pohybu.
Kvůli festivalu „V centru“ se minulý víkend dalo do pohybu kromě těch domácích také mnoho umělců z Bavorska. Proč se několik mnichovských tvůrců – počínaje Lucií Dellefant přes Christiane Pfau až po Isolde Ohlbaum – vydalo na úmornou sedmihodinovou cestu, ase mohli stát součástí festivalu v 622 km vzdálených Jeseníkách na česko-polské hranici? To je poněkud delší příběh, a také docela komplikovaný.
Ten hlavní důvod je ale prostý: „Protože nás to baví“, říká Gerstmeir, který má ale navíc k této krajině „tak trochu“ vztah, například díky jídlu: „Zdejší pečivo znám od babičky,“ říká architekt. A z dětských let si pamatuje také na v Čechách hojně rozšířenou hovězí pečeni se smetanovou omáčkou. Gerstmeirova babička byla z této oblasti, která dříve patřila k tzv. Sudetům, v roce 1945 vyhnána. Jak říká, jako dítě už nemohl příběhy o vyhnání „ani slyšet“. Teď se k tomuto tématu a k této krajině přiblížil z jiné strany: díky umění.
Totéž dělá mnichovská fotografka Isolde Ohlbaum už desítky let prostřednictvím svých fotek. Opakovaně fotila významné české spisovatele, jako je Václav Havel, Libuše Moníková či Pavel Kohout. V Jeseníku představila výběr fotografií ve dvou místnostech festivalového domu. A to přitom vždy zachovávala od svého původu a od svých rodičů odstup. Její otec pocházel z vesnice Horní Lipová u Jeseníku, matka z Liberce, německy Reichenbergu. Isolde Ohlbaum se o tyto kořeny téměř nezajímala, se svým otcem do jeho vlasti nikdy nejela. Proč? Důvody, které Ohlbaum zmiňuje, zaznívají opakovaně, když se bavíte s umělci i návštěvníky festivalu. A vždy je v nich zároveň cítit lítost.
Zaprvé je to ten „starý problém“, jak říká Ohlbaum, že o minulost se začnete zajímat teprve, až rodiče zemřou. Před tím byla příliš zaměstnaná vlastním životem, říká fotografka, která se narodila v roce 1953 v Moosburgu nad řekou Isar. A zadruhé – v čemž také není sama – považovala sudetoněmecké spolky za problematické. Její otec Rudolf prý býval štamgastem v Sudetoněmeckém domě v Mnichově. Ale radikální názory, jak vypráví, neměl. Byl to spíše „zprostředkovatel“, který conovinář svým psaním hodně přispěl ke smíření.
Když v roce 2006 zemřel, objevila Isolde Ohlbaum jeho deníky, především ty válečné. „Tenkrát bych se samozřejmě chtěla na spoustu věcí zeptat – ale bylo pozdě.“ Zůstává jen „onen pocit, že jste cosi propásli“. Symbolické je i to, že Ohlbaum, na rozdíl od první návštěvy před čtyřmi lety, přicestovala tentokrát i s bratrem, sestrou a synovcem. Společně se zastavili u hřbitova a u domu, ve kterém otec kdysi žil, a to s „patřičným odstupem“, jak Ohlbaum zdůrazňuje. „Snad se člověk opravdu k jakýmsi kořenům vrátí,“ říká s mírným úsměvem, který působí spíše skepticky, ale možná jen překvapeně. U kurátorky Serafine Lindemann se skepse tolik neprojevuje. Se svou dnes již stoletou matkou, která pochází z jedné jesenické vesnice, sem přicestovala už několikrát. A byla to zřejmě otázka štěstí, že se před několika lety zkřížily cesty Mnichovanky Lindemann a mladé kulturní mediátorky Zdeňky Morávkové, jež se do Jeseníku přistěhovala z Prahy. Že ty dvě spolu již po čtvrté zorganizovaly festival v této mimochodem čarovně krásné horské krajině, je všechno jen ne samozřejmé. Historické rány jsou hluboké. Trpěli Češi pod nacionálně-socialistickým terorem a válkou po obsazení Hitlerovým wehrmachtem v roce 1938, trpěli Němci vyhnaní po roce 1945. Tolik násilí, tolik traumat.
Od té doale uplynula řada desetiletí a v obou zemích se nové generace o sebe zase začínají zajímat s větší otevřeností. „Od roku 2014 je cítit určitá otevřenost,“ říká kurátorka festivalu Lindemann, „jsem na to velmi zvědavá a to mě pohání.“ Tento projekt podle ní „otevírá srdce“. „Prožíváme tu dějiny – o kterých jsme jinak jen četli.“ Vnitřní motor je samozřejmě poháněn i její osobní biografií: její maminka Hertha se snažila nalézt kontakt se svou starou vlastí již brzy po vyhnání. V rámci festivalu se copamětnice setkala i s žáky základních škol a inspirovala knihu jesenického ilustrátora Filipa Raifa – který na její počest dokonce vymaloval jeden z pokojů ve festivalovém domě. „Zcela dobrovolně!“ zdůrazňuje kurátorka. Ona sama pokoj, v němž je možno shlédnout také dokumentární film o její matce, nijak neiniciovala.
Ale nejsou to jen Němci, kdo zde hledá své kořeny. I mladší generace Čechů se chce dozvědět víc o dějinách, o dějinách „zdejšího kraje či svého domu“, jak potvrzuje Bohumila Tinzová. Místní archivářka z Okresního archivu je něco jako živá paměť Jeseníku a s tématem prázdných míst je dobře obeznámena. Dnes šedesátiletá žena až do teenagerovského věku netušila, že její otec je Němec – v dobách komunismu bylo lépe o takových věcech mlčet.
Jako historička se o mnohých aspektech dějin dozvěděla až po sametové revoluci v roce 1989. Byla kontaktní osobou pro město a při té příležitosti poznala řadu odsunutých: „Jejich příběhy pro mě byly druhou stranou jedné mince.“ Porozumění má archivářka pro obě strany. A je ráda za všechny dobré a stále se zlepšující vztahy, ať už s bavorským partnerským městem Neuburg an der Donau či v souvislosti s kulturním festivalem, pro který Tinzová společně s Frankem Sauerem z Mnichova vytvořila zvukovou a vizuální fotoinscenaci. Ostatně jasně říká, že tento kraj se rozhodně nenachází na konci světa: „Žijeme na začátku světa!“ Jinak řečeno: v centru.
V centru světa jsme mohli v rámci festivalu zažít třeba velmi vtipný a chytrý kabaret o česko-německých identitárních zmatcích (Cit und Gefühl – 23. října také v Pasinger Fabrik v Mnichově). Mohli jsme si ve festivalovém domě zameditovat nad novým filmem mnichovského uměleckého dua Gaeg alias Wolfgang Eichner a Thomas Huber: ti spolu s obrovskou propiskou uskutečnili absurdní cestu napříč Amerikou, avyznačili nové hranice země (k vidění také od 4. do 6. října v mnichovské Rathausgalerie). Mohli jsme si blíže prostudovat výsledky mediálního workshopu překračujícího hranice, kterého se zúčastnili žáci z Jeseníku a Lappersdorfu u Řezna. Dorazili také renomovaní spisovatelé jako Jaromír Typlt nebo Kateřina Tučková, a dokonale dvojjazyčně hovořící spisovatel Jaroslav Rudiš nejen že přečetl ze svého nového románu o sauně, ale koncertem s kapelou Kafka Band – jejíž zpěvák Jaromír 99 pochází mimochodem právě z Jesenicka – navíc přilákal do Jeseníku velké množství svých fanoušků.
Festival se každým rokem rozšiřuje a proráží hranice. A kromě neviditelných stop za sebou zanechává také stopy viditelné, např. instalaci, jež přímo zve k posezení a kterou umístila skupina českých umělců REZ v blízkosti festivalového domu. Ostatně, dům: co teď udělat se starou knihovnou? Koberce na ní nemůžou zůstat viset věčně. Zjistit odpovědi na tyto otázky se vydala do ulic města mnichovská umělkyně Lucia Dellefant. Ptala se dva dny a s sebou měla vozík a překladatele. V rámci jejího participativního projektu mají občané možnost se vyjádřit. Starší lidé moc zájmu o iniciativu neprojevili, vypráví Dellefant, zato od těch mladších se pár nápadů sešlo. Jestli bude kobercový dům jednou sloužit jako výstavní prostor nebo místo, kde se budou setkávat matky s dětmi, o tom budou moci všichni občané v brzké době hlasovat.
Lucia Dellefant považuje takovéto procesy za velmi zajímavé, celý festival pro ni žije „skrze lidi“. Tato umělkyně se ho účastní už poněkolikáté a jistě ne naposledy. Přitom ona sama nemá k místní krajině žádné rodinné vaza ani minulosti nepřikládá nijak velkou váhu. Co na ni dělá dojem, je především aktivita mladých lidí v Jeseníku. „Jsou neuvěřitelní“, komentuje jejich energii. „Chci s nimi jít směrem do budoucnosti,“ říká. Od jednoho domu k druhému.